Příběh jednoho domu - byt 303
Červený autobus majestátně přišuměl přesně podle jízdního řádu. Pan Josef, čerstvý důchodce, svižně nastoupil a rozhlédl se po volném místě k sezení. Byl pyšný na svou fyzickou kondici a tu čtvrthodinku jízdy by i klidně odestál, ale přece jenom takhle k večeru už by si rád trochu pohodlí dopřál.
V zadní části vozidla na něj kdosi mával: „Pane Nový, tady!“ Poznal svého bývalého souseda.
„Zdravím vás, pane Červený, tak jak se máte?“ a usedl na poslední volnou sedačku.
„No to víte, pořád stejně. Revma zlobí, potvora. Vnučka se dostala na architekturu. A ti mladí, co koupili váš domek, jsou docela milí a moc se jim tam líbí. A co vy v tom novém bytě?“
„No, musím říct, že jsem si rychle zvyknul,“ odvětil pan Nový. „To víte, na údržbu domku už jsem nestačil, děti taky neměly zájem, navíc už byl dost zchátralý a do opravy by se muselo vrazit skoro tolik, co stál ten nový byt. Takhle jsem ve svém, v klidu, bez starostí, k mladým to mám pořád jenom kousek. Dobrý je to.“
„A zahrádka Vám nechybí?“ podivoval se pan Červený. „Vždyť jste byl zvyklý být pořád venku.“
„Ale já tam mám u bytu zahrádku. Bydlím v přízemí a rovnou z obýváku mi vedou dveře na zahrádku za domem. Je ohraničená takovou vysokou kamennou zídkou, takže když přijedou děti na návštěvu, můžeme nechat vnoučata, ať si na zahrádce hrají a nemusíme je hlídat. Pamatujete, jak náš Pepíček jednou vypochodoval ze zahrádky a šel na kolotoč?“
„Bodejť bych si to nepamatoval, hledala ho tenkrát celá ulice. To mu byly nějak dva roky, jestli se dobře pamatuju,“ smál se pan Červený.
Tma za okny autobusu mezi tím zhoustla a začala se rozsvěcet okna v domech podél cesty.
„Tak už budeme doma,“ pronesl pan Červený. „Víte, vždycky, když minu tenhle podjezd, tak pookřeju. Nějak to tu na mě zvláštně působí.“
„Já to tady taky mám rád,“ potvrdil pan Josef. „Žiju tu celý život a vůbec si nedovedu představit, že bych bydlel jinde.“
Chvíli mlčeli a zaobírali se každý vlastními vzpomínkami. Autobus zamířil do kopce. „Tak já už budu vystupovat,“ přerušil ticho pan Josef. „Přijďte někdy na návštěvu.“
„Jo, to přijdu rád. Ty nové domy vypadají moc pěkně, tak to aspoň omrknu zevnitř,“ zareagoval pan Červený.
Autobus s mírným trhnutím zastavil a otevřel dveře. „Tak dobrou noc,“ rozloučil se pan Josef, vystoupil z autobusu a zamířil k třem novotou zářícím domům. Měl to ke svým dveřím jenom pár kroků.